Přístup k restaurování a konzervaci písemných památek

Restaurování a konzervace vzácných písemných památek je nesmírně složitá a náročná činnost. Velký důraz je kladen na zodpovědný přístup při řešení problémů s tímto procesem spojených. Nevhodné či dokonce špatné rozhodnutí může mít nedozírné negativní následky a naopak dobře zvolená strategie restaurátorského či konzervátorského postupu může zachránit ohrožený tisk či rukopis před úplným zničením, nebo alespoň stabilizovat jeho stav a eliminovat probíhající degradaci.

Dřevěné desky napadeny červotočem, otrhané rohy koženého potahu	Poškozené desky tmeleny dřevěnými pilinami, useň doplněna v rozích a na hřbetě

Při rozhodování a volbě metod je nezbytná spolupráce celé řady odborníků různých oborů. Kromě restaurátorů-konzervátorů to jsou zejména chemici-technologové a další výzkumní pracovníci z oblasti přírodních věd a samozřejmě i vědci různých historických disciplín. V samotné instituci je pak především nutná úzká spolupráce mezi zadavateli práce - obvykle správci historických knižních fondů a jejich vykonavateli tedy restaurátory a chemiky-technology.

Velmi důležitá je volba správného přístupu k ochraně a restaurování často unikátních památek. Při výběru knih k restaurování a rozhodování o typu a rozsahu zásahů je třeba dobře zvážit důvody zadání, míru a formu využívání - studia knih, význam památky, očekávaný efekt zásahu a řadu další detailů. Snahou by mělo být zachování maximální možné historické identity knižního artefaktu při smysluplné formě užívání knihy. Protože v dnešní době máme kromě restaurování i řadu dalších forem ochrany a zpřístupnění knižních fondů, nemělo by být restaurování prvoplánově vnímáno jako jejich jediná a nejlepší možnost záchrany.

Naopak, čím dál více se uplatňují trendy knihy pokud možno nerestaurovat, a věnovat se ve větší míře preventivní péči či tak zvané pasivní konzervaci, tady snahám zabránit již samotnému vzniku poškozování knih, nebo alespoň jejich částečné eliminaci. To představuje trvalé uložení knižních fondů ve vhodných klimatických podmínkách, rozumné formy studia a vystavování knih a vytváření bariér proti jejich fyzikálnímu (a chemickému) poškozování, například ukládáním ve vhodných ochranných obalech.

Pokud musí opravdu dojít k restaurátorským a konzervátorským zásahům, měly by být vnímány jako poslední možná volba před neodvratným zánikem knihy. Restaurování je totiž i přes nejlepší snahu určitý kompromis, které má své klady i zápory. Na jedné straně je obvykle zlepšení fyzikálních (mechanických), chemických, ale i estetických vlastností knihy, na druhé straně však dochází k porušení historické identity knihy a posunu či změně charakteru materiálů i celé knižní vazby. Stále více se proto upouští od razantních restaurátorských zásahů jako je bělení papíru či převazby, tedy rozebírání knih, a jsou uplatňovány takové restaurátorské metody, které minimalizují intervenci do původní struktury knihy a její vazby. Můžeme slýchat termíny jako restaurování “in situ” (tedy bez rozebírání, v původní “poloze” knihy) nebo restaurování knihy jako uměleckého artefaktu. To je samozřejmě velmi pochopitelné – každá kniha ať rukopis či tisk má určitou neopakovatelnou individualitu, která podobně jako lidé má své životní osudy.