První ženy v Klementinu
Feminizace knihovnického povolání je dnes celosvětová. Profesionální knihovnice převládly nad profesionálními knihovníky v USA už v roce 1878, ve Velké Británii v roce 1931, ve Francii v roce 1946 a u nás přibližně počátkem padesátých let. Před rokem 1989 představovaly ženy v Národní knihovně ČR 77% všech zaměstnanců.
Klementinská knihovna byla však na rozdíl od řady jiných velkých evropských knihoven dlouho výlučnou doménou mužů. Bylo to pochopitelné za jezuitů, ale je pozoruhodné, že ani po postátnění nebyla v letech 1777-1918, tedy za 141 let, mezi zaměstnanci pražské Veřejné a univerzitní knihovny ani jediná žena. Teprve vznik republiky předznamenal průlom do tohoto stavu. V červenci 1919 nastoupilo do knihovny deset nových praktikantů, čímž počet tehdejších knihovnických míst vzrostl zhruba o třetinu a mezi těmito praktikanty byly také první tři ženy v dějinách klementinské knihovny.
Byly to: PhDr. Flora Kleinschnitzová, PhDr. Milada Paulová a PhC. (později PhDr.) Eliška Netíková. Výroční zpráva knihovny za rok 1919 uvádí, že praktikanti asistují při revizi knihovny, procházejí zvláštním kursem pro katalogizaci a systematickou výchovou.
Dr. Eliška Netíková (1895-1962), později provdaná Rybínová, se stala v roce 1922 knihovnicí II. třídy. V roce 1926 v důsledku restrikčního zákona, který tehdy postihoval vdané ženy a provizorní zaměstnance ve státní službě, byla převedena na dočasný dvouletý odpočinek a v roce 1928 pak na vlastní žádost do trvalé výslužby. Od té doby se její jméno knihovnických archiváliích již nevyskytuje. Její dvě kolegyně vyrostly v osobnosti, jejichž význam daleko přesáhl rámec knihovny a knihovnictví.
Dr. Flora Kleinschnitzová (1891-1946) pracovala v knihovně v oddělení rukopisů a starých tisků které později řadu let vedla. Vychovala zde další odborníky a měla podstatný podíl na řadě působivých knižních výstav celostátního dosahu. V roce 1929 se stala docentkou čsl. literatury se zvláštním zřetelem ke knihovnictví na Karlově univerzitě. Zabývala se hlavně literaturou slovenského romantismu 19. století, literárními vztahy česko-slovenskými a v předválečných letech též literárními a knihovnickými vztahy česko-švédskými. Zveřejnila šest knižních publikací a desítky menších studií a článků.
Milada Paulová, DrSc. (1891-1970) pracovala v knihovně šestnáct let až do roku 1935. Vedle knihovnické práce je především známa jako historička. Zabývala se zejména politickými dějinami jihoslovanských národů, byzantologií a dějinami českého a jihoslovanského protirakouského odboje za 1. světové války. Publikovala k této tematice osm knižních monografií a desítky historických a literárně historických článků. Roku 1925 se stala soukromou docentkou na Filozofické fakultě UK, v roce 1935 mimořádnou a 1937 řádnou profesorkou všeobecných dějin východní Evropy a Balkánu. Byla první habilitovanou ženou a první vysokoškolskou profesorkou v Československu. Na její počest byla Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ustavena Cena Milady Paulové, oceňující každoročně celoživotní přínos významných žen vědě, jejich mimořádný podíl na rozvoji oboru, včetně pedagogické činnosti a práci v akademické sféře, popřípadě v soukromém, průmyslovém výzkumu nebo v občanské společnosti. Cena se uděluje od roku 2009 a předává ji ministr školství ve spolupráci s Národním kontaktním centrem – gender a věda Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i.
FRANC, Zdeněk. První ženy v Klementinu. Informační bulletin Národní knihovny ČR, 1995, 6(20/21), s. 25-26.
