1. Vznik čísla ISBN a jeho vývoj

1.1

Systémy číslování knih jsou vydavateli používány již přes 100 let. Signatury knih v knihovnách jsou dokonce ještě starší. Ty jsou ale určeny jen pro interní použití. Rychlý růst knižní produkce v 60. letech a rozvoj výpočetní techniky, k němuž došlo o něco později, vyvolal potřebu spolupráce knihoven s vydavateli a informačními systémy. Tato potřeba nakonec vedla k internacionalizaci systému číslování knih.

1.2

V r. 1965 požádala britská firma W. H. Smith Ltd., zabývající se distribucí knih, Sdružení britských vydavatelů, aby vypracovalo jednotný způsob číslování knih, který by zjednodušil jejich evidenci a umožnil mechanizaci. Vypracování nového systému bylo zadáno profesoru London School of Economics F. C. Fosterovi.

1.3

Prof. Foster si ke své práci přizval i odborníky z knihoven a na jejich doporučení vypracoval velmi pružný systém: jednou použitá čísla se již nedají dále používat a platí bez ohledu na velikost vydavatelské produkce vydavatele. Návrh tohoto systému byl založen na systémech mechanizované evidence knih, které již používali někteří britští vydavatelé.

1.4

Systém prof. Fostera se týkal výlučně Velké Británie a nebylo možno jej považovat za mezinárodní. Tvůrce systému však věděl, že v zásadě lze jeho systém použít k realizaci mezinárodního systému číslování knih, a proto svůj původní návrh doplnil a zdokonalil. Vzniklo tak číslo SBN (Standard Book Number – standardní číslo knihy), které bylo osmimístné a bylo rozděleno na dvě části. První označovala vydavatele, druhá jím vydanou knihu.

1.5

V té době již docházelo k široké aplikaci výpočetní techniky a ta si vyžádala doplnění čísla SBN o kontrolní číslici, sloužící k počítačové kontrole správnosti celého čísla. Číslo SBN se tak rozrostlo na 9 míst.

1.6

V r.1966 byl Sdružením britských vydavatelů publikován konečný návrh prof. Fostera pod názvem “A report on standard numbering in the book trade” (Zpráva o standardním číslování v knižním obchodě).

1.7

V témže roce v listopadu se poprvé diskutovalo o vhodném mezinárodním systému číslování knih na 3. mezinárodní konferenci o průzkumu racionalizace knižního trhu v Západním Berlíně. V téže době zvažovalo také několik vydavatelů a distributorů knih v evropských zemích možnosti využití počítačů při zpracování objednávek a kontrole skladů. Bylo zřejmé, že předpokladem k zavedení účinného automatizovaného systému je to, aby každá publikace měla jedinečné a přitom jednoznačné identifikační číslo.

1.8

Systém, který splnil tento požadavek a který se stal známý jako systém Mezinárodního standardního čísla knihy (ISBN – International Standard Book Number system) se vyvinul ze systému číslování knih zavedeného ve Velké Británii v r. 1967 firmou J. Whitaker & Sons, Ltd. a v USA v r. 1968 firmou R. R. Bowker.

1.9

V té době zřídil Technický výbor 46 pro informace a dokumentaci Mezinárodní organizace pro normalizaci (International Organization for Standardization Technical Committee 46 on Information and Documentation) pracovní skupinu, která by zkoumala možnosti přijetí tohoto britského systému pro mezinárodní využití.

1.10

V rámci Výboru pro dokumentaci ISO (Technical Committee 46 – Documentation of ISO) byla založena pracovní skupina zabývající se zavedením mezinárodního systému číslování knih.

1.11

1. zasedání této pracovní skupiny se konalo v r. 1968 v Londýně. Byl zde připraven návrh mezinárodní normy pro číslování knih. Zasedání se zúčastnily: Velká Británie, USA, SRN, Francie, Nizozemí, Irsko, Norsko, Dánsko a jako pozorovatel UNESCO. Další země poslaly písemné připomínky či projevily jinak o věc zájem. Zpráva o jednání byla rozeslána všem členským státům ISO.

1.12

Další zasedání se konalo v r. 1969 v Západním Berlíně. Byly na něm projednány připomínky ke zprávě z 1. zasedání a další náměty k ní. Bylo dohodnuto vypracovat na základě britského a amerického systému číslování knih systém mezinárodní. Aby bylo možno využívat ve Velké Británii i USA i nadále již přidělených čísel ISBN, byla před ně předřazena číslice 0, protože tak nebyl ovlivněn výpočet kontrolní číslice. Číslice 0 zároveň označuje vyspělé anglicky mluvící země účastnící se systému ISBN. Na závěr berlínského zasedání byla předložena veškerá dokumentace určená pro plenární zasedání Výboru pro dokumentaci ISO.

1.13

Toto zasedání se konalo ve Stockholmu v říjnu 1969. Zde byl systém číslování knih zpracován do podoby oficiální normy ISO 2108 – Documentation – International Standard Book Numbering (ISBN). ISO 2108 byla přijata v září 1971 23 státy a poprvé vyšla v r. 1972.
Účelem této mezinárodní normy je koordinovat a standardizovat mezinárodní použití čísel ISBN k jednoznačné identifikaci jedné publikace nebo vydání publikace vydané jedním určitým vydavatelem. Jelikož se knihy a publikace podobné knize začaly objevovat v nových formách, byla původní norma revidována a tento systém nyní používá přes 170 zemí. V r. 1978 vyšlo 2. vydání a to bylo v r. 1992 nahrazeno 3. vydáním.

1.14

Na 13. plenárním zasedání Výboru pro dokumentaci ISO v dubnu 1971 v Lisabonu oznámil jeho sekretariát, že Státní knihovna v Západním Berlíně (Staatsbibliothek zu Berlin – Preussischer Kulturbesitz) dala systému ISBN k dispozici potřebný štáb pracovníků a zařízení. V červenci 1972 pak byla založena Mezinárodní agentura ISBN, jejímž hlavním úkolem je mezinárodní koordinace činnosti systému ISBN. Prvním ředitelem byl jmenován dr. Karl Wilhelm Neubauer.

1.15

V roce 2005 vyšlo 4. vydání normy ISO 2108, na základě kterého se rozšířilo číslo ISBN z 10místného na 13místné. Také v souladu s jinými identifikátory ISO vyžaduje uvedení metadat, která musí být dodána současně s číslem ISBN. Tato revize normy vstoupila v platnost k 1. 1. 2007.

1.16

V důsledku organizačních změn spojených s přijetím 4. vydání normy ISO 2108 a s přechodem na 13místné ISBN číslo bylo sídlo Mezinárodní agentury ISBN od dubna 2006 přesunuto do Londýna.

1.17

5. vydání normy ISO 2108 uvádí aktualizované příklady použití čísel ISBN a pokyny pro jejich použití v online publikacích.
Na tuto normu navazuje nové vydání Příručky uživatele systému ISBN, které zvláště upřesňuje používání čísel ISBN v online publikacích.